V létě roku 2017 jsem opustila svou korporátní práci a cítila jsem, že si potřebuju vyčistit hlavu. Rozhodla jsem se tedy, že odjedu do Asie meditovat. Původně jsem přemýšlela o Indii a Barmě, ale nakonec si mě přivolal klášter Doi Suthep v Chang Mai v Thajsku.
Upřímně jsem si to vůbec neuměla představit a při pročítání informací ohledně toho, jak bude celá meditace probíhat jsem si pořád dokola opakovala, že jsem se asi zbláznila, když chci toto podstoupit. Ale moje vnitřní volání bylo silnější než obavy mého ega. A jsem za to opravdu vděčná.
Po příletu do Thajska jsem si nechala jeden den na vzpamatování a pak vyrazila směrem ke klášteru. Pamatuju si, že už jen cesta tam byla opravdovou zkouškou. Jelo se několik kilometrů serpentýnama do kopce v narvaném autobusu, kde se málo kdo nepozvracel, včetně místních. I já jsme měla co dělat, ale bylo to tedy tak tak. A opravdu se mi hodně ulevilo, když jsem vystoupila.
Před samotným vstupem do kláštera jsem si ještě dala smoothie, tuším, že to bylo moje nejoblíbenější mangové. No a kdybych v té době věděla, že to bude na dlouhou dobu poslední ovoce, tak si dám ještě tři.
Do kláštera vedlo šíleně schodů. Ty mě, vzhledem k dost těžké krosně, kterou jsem měla na zádech, zmohly už tak ve třetině. Myslela jsem, že se tam snad ani nevyškrábu. Ale dala jsem to! Každopádně, když jsem na konci pobytu zjistila, že nahoru vede i lanovka, které jsem si nevšimla, tak jsem byla teda trošku hořká.
Po příchodu jsem se zaregistrovala a vyzvedla klíče od pokoje. Respektive tedy velmi skromného pokojíčku, ve kterém byla jednolůžková kovová postel, věšák na ručník a polštář na meditaci. Záchody a sprcha byly společné pro celé patro. Ubytovaní jsme byli vždy holky a kluci zvlášť.
Vybalila jsem si pár (slovy opravdu pár) věcí a převlékla jsem se do svého meditačního úboru, který musel být bílý a volný a nesměly koukat kolena a ramena. Měla jsem asi tak hodinku do mé úvodní hodiny meditace s mnichem. Cítila jsem jisté napětí a zároveň vzrušení v celém těle.
Když nastala hodina H, tak jsem si vzala svůj mobil a šla do malé meditační místnosti, kde jsme měli jako nováčci úvodní sezení s mnichem. Ten nás přivítal, řekl, jak vše bude probíhat a ukázal první kroky meditace. Pak jsme se přesunuli do velké meditační místnosti a zkoušeli meditovat.
Ještě bych ráda vysvětila ten mobil. Ten sloužil pouze pro odpočítávání času meditace, abychom nemuseli hlídat čas a mohli se plně (no plně – ze začátku teda určitě ne) soustředit na meditaci.
Jinak bylo zakázané telefon používat. Stejně tak jako byla zakázaná veškerá zábava, číst si, cvičit, tancovat, mluvit, pít alkohol, kouřit, jíst po 11h, pít cokoliv kromě vody po 11h. Nesměli jsme mít ani parfém a ani žádné sebepotěšení. Také se nesmělo vycházet mimo areál meditačního centra. Bylo toho ještě víc, ale to už si přesně nevybavuju.
Pamatuji si, že první den meditace byl nekonečný, čas vůbec neutíkal. Měla jsem pocit, že vždy když jsem zkoušela meditovat, tak se odpočítávání muselo někde zaseknout. Kontrolovala jsem budík někdy i třikrát. Snad nejdelších 15 min v životě.
Večer jsem nemohla vůbec usnout, měla jsem stále pořádný jetlag. Byla jsem otočená přesně o 12h.
Druhý den ráno jsem vstala v pět hodit. Udělala ranní hygienu a přesunula se do menší meditační místnosti na tzv. Dhamma talk, kde nám náš mnich vyprávěl příběhy ze života vždy s nějakým moudrem na konci. Ze začátku jsem měla co dělat, abych se nesmála, protože měl opravdu legrační angličtinu.
V sedm hodin byla snídaně. Konečně. Byla jsem u talíře první, protože jsem byla fakt hladová. Naposledy jsem měla den předtím dopoledne smothie. Po snídani se meditovalo. Buď ve velké místnosti nebo v pokoji.
V jedenáct hodin by oběd a já zase vyhrála běh k talíři. Prostě když je hlad, tak je hlad.
Po obědě se opět meditovalo.
Mezi jednou a druhou hodinou jsme každý měli zhruba 5 min sezení s mnichem, kdy se nás ptal, jak to jde (to byla vždy jediná zašeptaná věta za celý den) a přidal nám další kroky meditace.
Meditovalo se do šesti. Pak následoval večerní chanting, neboli zpívání. Bez not a slova (asi v thajštině) přes celý řádek, takže není divu, že většina z nás byla úplně mimo. Tady jsem se bohužel mnohokrát smíchu neubránila. Po zhruba hodinovém chantingu následovala večerní meditace a devět hodin večerka.
Podobný scénář se pak opakoval každý den. Musím se přiznat, že první dva jsem se musela občas místo meditace trochu dospat.
Jediným zpestřením byl zhruba 1x za 14 dní (v závislosti na fázi měsíce) tzv. Buddha day. To znamenalo, že nebyla večerní meditace a místo toho jsme šli na ceremonii do chrámu. A to bylo fakt moc krásný.
Jídlo se podávalo vždy jednoduché, vegetariánské. Většinou byla polévka, dvě zeleninové směsi a rýže. Ovoce, v podobě jednoho mini banánu, jsem viděla za celou dobu 2x. Za to lepivá rýže byla opravdu každý den, což všichni z nás pocítili na vlastní střeva. Ty jsme si většinou vyčistili až po několika dnech. Docela úleva.
Co se týká celkového průběhu, tak musím říct, že prvních 5 dní bylo fakt náročných. Meditujete šíleně hodin denně, takže vás bolí fakt celý tělo, už nevíte, jak si sednou a ani jak si stoupnout. Navíc nezvládáte ještě meditovat ani základních 15 min a už dostáváte přidáno. Do toho máte stále ohromný časový posun a stále ohromný hlad. Není divu, že opravdu hodně lidí to právě během prvních pěti dní vzdalo.
Ale pak se najednou něco změnilo. Tělo si zvyklo, jak na meditaci, tak na jiný režim jídla. Najednou jsem nemusela být u talíře první a už jsem často svou porci ani nedojedla, což bylo první dny fakt nemyslitelné. Tělo už tak moc nebolelo a navíc, jak jsem celé dny jen meditovala, tak mi stačilo spát jen tak 3-4 hodiny denně.
Doporučená doba v klášteře byla 3 týdny. Celý pobyt se zakončoval meditací v pokoji, která trvala 3 dny a 2 noci. To už jste dokonce ani nechodili na jídlo – to vám vždy nechali před pokojem.
Po tom všem vám poslední den pobytu byla odměnou závěrečná ceremonie, která celý pobyt ukončila.
Pak už zbývalo si jen zabalit, obléknout to nejbarevnější tričko a nechat dobrovolný příspěvek za pobyt, dle možností každého.
Z kláštera jsem odcházela s Amandou z Německa a musím říct, že po té době bylo opravdu divné nahlas promluvit.
A ačkoliv se to nemusí zdát, a ani já jsem to tak vlastně hned nevnímala, tak tenhle pobyt hrál v mém osobním rozvoji zcela zásadní roli. Přinesl mi takový zvláštní klid, byl jednoznačně odrazovým můstkem k pravidelné meditaci, a tak i k nastolení daleko větší rovnováhy v mém životě. Od té doby už nikdy nebyly věci jako dřív. Ale to vám dojde až zpětně.
A já jsem za to neskutečně vděčná. Děkuji, že jsem mohla a děkuji mému minulému já, že do toho šlo.
