Celý minulý týden jsem nejedla. Jaké to bylo, jak jsem to mohla přežít a jak z toho ještě ke všemu můžu mít radost? Dostávám na toto téma mnoho dotazů, a proto jsem se rozhodla sepsat, co mě k půstu vedlo a jak celý týden probíhal.
Proč dobrovolně nejíst?
Vynechám-li nespočet zdravotních benefitů, které půsty (přerušované či dlouhodobé) mohou přinášet, rozhodla jsem se půst držet jednoduše proto, že se mi chtělo. Neřešila jsem žádný konkrétní problém; cítila jsem, že si potřebuji pročistit tělo, a věci čas od času prostě samy od sebe „přijdou“. Vždy naslouchám svému tělu. Nikdy na sebe netlačím, a proto mi bylo jedno, zda bude půst trvat pár hodin, den, dva nebo déle…
Denní režim při půstu
Den bez jídla je osvobozující. Člověk má najednou spoustu času zpomalit a zaměřit se na věci, které má za normálních okolností tendenci upozaďovat. Většinu dní jsem vstávala mezi 7:30 – 8:00. Následovalo dýchání podle Wim Hof metody a poté ledová sprcha, která mě vždy výborně nastartovala. „Posnídala“ jsem sklenici vody s citronem a Matchu. Dopoledne jsem věnovala práci (konzultace nebo práce na PC). Kolem poledne jsem si udělala bylinkový čisticí čaj a většinou vyrazila ven čerpat energii – výlety do přírody (s cca 10km procházkami) nebo opalování na sluníčku s podcastem v uších nebo knížkou v ruce. Když počasí nedovolilo, věnovala jsem odpoledne cvičení doma – opět podle aktuálního času a možností. Během zbytku dne jsem pila vodu nebo čaje (zelený, bylinkový). Asi 3x během týdne jsem si uvařila Epicafe (směs zázvoru a čekanky). Večery jsem většinou pracovala nebo se věnovala návštěvám. Den jsem pravidelně končila v zásadité horké koupeli s minerály, ve které jsem buď poslouchala přednášky, nebo relaxovala. Spát jsem chodila mezi 22:00 – 23:00.
Den po dni
Den „nula“ – půstovat jsem začala kolem půl osmé večer. To znamená, že moje poslední jídlo byla večeře a od té doby bylo tělo v režimu bez přísunu kalorií.
Den první – den plný velkého odhodlání a nadšení. Hlad jsem neměla celý den – částečně určitě proto, že jsem zvyklá na pravidelné přerušované půsty. Večer jsem cítila chlad a únavu, se kterými mi pomohla horká vana a spánek.
Den druhý – vzbudila jsem se plná energie a na několik následujících dní jsem se naposledy vyprázdnila. Prakticky ve stejnou dobu jako předchozí den na mě večer přišel chlad, který však opět s přehledem vyřešila horká vana.
Den třetí – cítila jsem se velmi lehce a pociťovala ještě více energie, než předchozí dny i přes to, že jsem měla před menstruací. Poprvé mi večer nebyla zima.
Den čtvrtý – energetická bomba. Zmizely i jakékoliv pocity hladu – jako by tento stav vůbec neexistoval. Chtělo se mi tancovat a blbnout, čemuž jsem dala během dne volný průchod 🙂
Den pátý – začala jsem si plně uvědomovat, jak moc mě dobíjí pobyt na Slunci, v přírodě a chození naboso. Při procházce v poměrně náročném terénu jsem se více zadýchávala při chůzi do prudkých kopců, jiné fyzické omezení jsem nevnímala.
Den šestý – neustále jsem měla potřebu se hýbat. S hladinou energie nezacloumalo ani 2h kardio cvičení. Připadalo mi, že mi pohyb dodává naopak ještě více energie.
Den sedmý – první den, kdy jsem poprvé při odpoledním výletě pocítila energie nedostatek. Sešlo se však hned několik faktorů, které to mohly ovlivnit – v noci jsem hůře spala, měla menstruaci, venku bylo pod mrakem a také jsem celý den málo pila. Na nohy mě postavila lžička medu 🙂
Konec? Vážně?
Na půstu pro mě asi bylo nejtěžší rozhodnout se, zda ještě setrvat, nebo už se vrátit k normálnímu stravování. Měla jsem totiž pocit, že už bych nemusela jíst snad nikdy, že moje tělo jídlo vůbec nepotřebuje. Ale jsem požitkář. Miluji jídlo a vše, co s ním souvisí – od chutí přes sociální vazby. A navíc jsem se nemohla dočkat, až ochutnám své první vypěstované klíčky 🙂 Zcela vědomě jsem se tedy najedla. Ale opět ne proto, že bych potřebovala, ale proto, že jsem chtěla.
Nula jídla, maximum uvědomění
Týden bez jídla mě zbavil 3,5 kg (ty tvoří většinou obsah střev, voda a částečně tuk). O mnoho více mi toho však přinesl. Posílila jsem víru ve své tělo – v to, že je dokonalé a že se umí přizpůsobit jakékoliv situaci. Za to ho nelze jinak než bezpodmínečně milovat. Maximálně mi dal pocítit i sílu přírody, která na mě v těchto dnech působila přímo magicky. Víc než kdykoliv předtím jsem cítila obrovské přívaly energie pokaždé, když jsem se dotkla země bosou nohou nebo se vystavila Slunci. Poměrně těžko se mi pro tyto intenzivní pocity hledají slova…
Co mi pomohlo?
Dostatek spánku – spala jsem cca o hodinu déle, než běžně.
Dýchání – pravidelná dechová cvičení.
Ledové sprchy po ránu – bezvadná volba i pro dny mimo půst.
Horké vany – se zásaditou vodou a minerály MeineBase. Pomáhají zahnat chlad a nedostatek energie při prvních dnech půstu.
Příroda – Slunce, uzemňování, procházky. Výborná strategie na doplnění energie.
Nechat věci plynout – naslouchat svému tělu a do ničeho se nenutit.
Je půst pro všechny?
Určitě ne. I přesto, že mně osobně udělal velmi dobře, není pro každého. Kromě zdraví a celkově dobrého rozpoložení je důležité, aby člověk nebyl vystaven extrémnímu stresu (fyzickému či psychickému). Obecně bych řekla, že půst bude více vyhovovat lidem, kteří mají pomalejší spalování, a převládá u nich sympatický nervový systém.
Nejdůležitější je však mentální nastavení. Člověk prostě musí cítit, že ho potřebuje, chce ho vyzkoušet a že půst není nepřítel. Pouštět se do něj cíleně „na krev“ například jenom kvůli hubnutí je totiž předem prohraná bitva.
